Na start finálového závodu v Livignu se česká reprezentantka postavila s tradičním knírkem, který byl tentokrát vyveden v barvách české trikolory. Přestože v nadsázce mluvila o „rezavých hranách“ svého prkna, probojovala se až do velkého finále, kde nakonec dojela jako druhá nejrychlejší.

Zisk stříbrné medaile je pro ni obrovskou satisfakcí po náročném období. „Před rokem jsem si ani nedokázala představit, že bych se postavila na start. Je to skvělý,“ okomentovala svůj úspěšný návrat na závodní svahy Adamczyková.

Výraznou roli hrál pro úspěšnou olympioničku i fakt, že se zimní hry po dvanácti letech vrátily na evropský kontinent. Závod v Itálii, se kterou si podle svých slov spojuje především „sluníčko, těstoviny a hodně soustředění“, pro ni představoval splněný sen.

„Jsem ráda, že se olympiáda vrátila do Evropy. Chtěla jsem to zažít ať už jako fanoušek, nebo jako soutěžící,“ uvedla Adamczyková s tím, že Evropu považuje za svůj domov. Návrat her do dostupnější vzdálenosti se podepsal i na divácké kulise. „Do Jižní Koreje nebo Ruska nemohlo kámošů přijet tolik,“ vysvětlila. Přímo u trati ji tak mohl osobně podpořit například i stříbrný medailista z vodního slalomu Vavřinec Hradilek.

Klíčem k úspěšnému návratu po mateřské pauze a zdravotních komplikacích byly nejen zahraniční tréninky, ale také práce s psychikou. Adamczyková přiznává, že její přístup k motivaci se od její první zlaté olympiády výrazně proměnil.

„Když jsem jela do Soči, tak mi bylo dvacet a moc jsem to neřešila. Pak jsem ale musela začít hledat nějakou motivaci v pokračování po olympiádě,“ vzpomíná. Ačkoliv v průběhu let sbírala další vítězství, musela svou motivaci opakovaně znovuobjevovat, aby ze sportu měla i nadále radost. „Zároveň už jsem se nebála si přiznat, že chci něco vyhrát,“ dodává.

Přes všechny změny ale zůstává její hlavní pohled na snowboarding stejný. „Sport je super, protože si tam člověk udělá kámoše, vyčistí si hlavu a zvykne si díky tomu na život,“ uzavřela stříbrná medailistka.