Psát o tom, že je Quentin Tarantino pojem, by bylo nadbytečné. Ale Kill Bill pro něj znamenal absolutní zlom v kariéře i v tom, jakým způsobem ve své tvorbě reflektuje filmovou historii. Do té doby jsme ho znali spíše jako tvůrce čistých gangsterek, které udávaly trend v devadesátých letech – vzpomeňme na Gaunery, Pulp Fiction: Historky z podsvětí nebo Jackie Brownovou. Až po této krvavé pomstě se pustil do obřích výpravných filmů a podvratných westernů, jako je Nespoutaný Django, Osm hrozných nebo Tenkrát v Hollywoodu, kde kombinoval několik žánrů dohromady.

Mimochodem, koncept celého filmu vymyslel Tarantino společně s herečkou Umou Thurman už během natáčení Pulp Fiction. Příběh pak režisér naplno rozpracoval po jejich setkání v roce 2001, kdy ho fakt, že byla Thurman čerstvou matkou, inspiroval k hlubšímu prokreslení postavy Nevěsty.

Do kin šel film původně rozseknutý na dvě části, za což mohl především tlak tehdejšího producenta Harveyho Weinsteina na zkracování dlouhých počinů. Z ambiciózního díla se tak rázem stala filmová série. Každá polovina je přitom úplně jiná, protože Tarantino v nich interpretuje žánrové prvky tak, že samotný styl snímku vždy zcela přizpůsobí danému žánru.

Když navíc uvážíme, že první díl zaútočil na diváky v roce 2003, tedy v době, kdy filmovému světu vládly digitální orgie a počítačové triky ze sérií Matrix Reloaded či prequelových Star Wars, je fascinující sledovat režisérův přístup. Tarantino se proti tehdejšímu trendu CGI hlasitě vymezoval a zakládal si na využití praktických efektů, ačkoliv se nakonec k menšímu využití počítačových triků musel uchýlit, což nesl s velkou nelibostí.

Otázkou samozřejmě zůstává, jak bude tento prudký stylový zlom v polovině vyprávění fungovat, když se z něj nyní stane jeden celistvý film. Já mám ale lístky každopádně rezervované.

Vaše Klára (která má radši poctivou umělou krev z rozprašovače než digitální pixely na zeleném pozadí)