Mňága a Žďorp patří k českým kapelám, které si za desítky let na scéně dokázaly udržet vlastní tvář. Přestože dnes její členové koncertují po celé republice, Petr Fiala se do Orlických hor rád vrací. Právě do Olešnice v Orlických horách kapela v minulosti jezdila do osady zvané Kotel, nedaleko polských hranic.

„Já jsem pak zjistil, že moji rodiče tam byli na dovolené,“ vzpomíná Fiala. Našel totiž starou černobílou fotografii, na které jsou jeho rodiče mezi dalšími mladými lidmi na louce. Podle jeho matky fotografie pochází z Orlických hor z léta roku 1963.

Petr Fiala se narodil v březnu 1964. A tak ho napadla poněkud svérázná otázka: „Je možný, že jsem vznikl v Orlických horách, protože opravdu se tam cítím strašně dobře.“

Přestože dnes žije v Beskydech, do Orlických hor se rád vrací. „I když bydlím v Beskydech, tak tam rád jezdím,“ říká.

Mňága a Žďorp přitom za sebou má dlouhou cestu. Podle Fialy ale není nic, co by dnes na začátcích kapely zásadně měnil.

„Myslím si, že bychom to neudělali jinak,“ říká při vzpomínce na první roky kapely.

Jedno z důležitých rozhodnutí přišlo ještě za komunistického režimu. Členové kapely se tehdy rozhodli, že s tehdejší mocí nebudou spolupracovat.

„Řekli jsme si, že se s nimi nikdy nebudeme bavit. Nebudeme chodit na přehrávky, nebudeme od nich nic chtít, budeme se jim vyhýbat, čehož budou síly stačit,“ vzpomíná Fiala.

Po revoluci pak přišlo další zásadní rozhodnutí. Kapela začala koncertovat v takovém tempu, že kombinace hudby a zaměstnání přestala být dlouhodobě udržitelná.

„Jezdili jsme jak kreténi, patnáct koncertů vyprodaných po celém Česku, a vždycky jsme ráno přišli do továrny a řekli jsme, že jsme unavení, jestli nedostaneme náhradní volno,“ popisuje s úsměvem Petr Fiala.

Takový režim vydržel přibližně půl roku. Potom se členové kapely rozhodli, že práci definitivně opustí a budou se živit hudbou.

V devadesátých letech se Mňága a Žďorp dostala do situace, kdy měla za sebou několik vyprodaných koncertů a výraznou fanouškovskou základnu. Tehdy přišla nabídka od pražských manažerů, jak kariéru posunout dál.

Plán byl poměrně jednoduchý. Kapela měla na rok zmizet, Petr Fiala měl napsat dvanáct písní, z nichž by vznikla nová deska, a následovalo by velké turné po sportovních halách. A takhle pořád dokola.

Jenže právě takovou cestu Mňága a Žďorp nechtěla.

„To jsme nechtěli,“ říká Fiala. „Takže jsme začali jezdit kluby. Dvě stě klubů ročně nebo sálů. A to děláme dodneška, akorát je toho teď sto ročně.“

Rozdíl oproti devadesátým letům je především v tempu. Tehdy měla kapela podle Fialy volné prakticky jen neděle.

„Každej den jsme fakt hráli. V každém městě byl bordel – myslím bordel jako radost,“ vzpomíná.

Na závěr přišla otázka, který jediný koncert z celé historie Mňágy a Žďorpu by si Petr Fiala chtěl ještě jednou zahrát.

Odpověď nebyla úplně očekávaná.

„Ještě bych si zahrál jednou rozhodně první velkou vyprodanou Lucernu,“ říká.

Důvodem ovšem není to, že by šlo o dokonalý koncert. Právě naopak.

„Tam nám pískal celou dobu aparát, bylo to celé úplně na p..u. Celé to natočila televize, všichni pak viděli takovou ostudu. Stálo to za hov*o,“ vzpomíná Fiala.

Právě proto by si ten večer rád zopakoval. Tentokrát už bez technických problémů.

Po desítkách let na scéně tak Petr Fiala nepůsobí jako člověk, který by chtěl svou minulost přepisovat. Mňága a Žďorp si podle něj svou cestu našla sama – od kapely z malého města, která se nechtěla podřídit tehdejším pravidlům, přes stovky koncertů ročně až po dnešní návraty do klubů a sálů. A mezi místa, kam se Fiala rád vrací, patří právě i Olešnice v Orlických horách.